Říjen v Lužických horách

Říjen v Lužických horách

Jiří Rak

V roce 2007 jsem napsal náladovku o podzimu na severu. Je to moje vyznání Lužickým horám, zejména jejich západní části, kdysi nazývané Chřibským pohořím. Navazuje plynule na České Švýcarsko a je to jedna krajina, kde se pískovce přelévají do znělce a čediče, krajina zmizelých osudů a starých chalup, a hlavně prastarých nádherných stezek, kam se (snad) budeme moci vydávat na své osamocené toulky i v následujících týdnech plných zákazů a odříkání. Taky tady bez úprav...

Na podzim si najdi čas na procházku po svém kraji. Dovolená v dalekých zemích třeba zaclonila půvab nejsevernějších Čech, možná že uspěchaná doba není nakloněna toulkám. Nenech se ovládat časem – naopak, řiď si ho a neochuzuj se o krásu, již máš za humny. Naši dávní předkové znali celý kraj důvěrně, a když v 19. století založili Horský spolek pro nejsevernější Čechy, vybudovali mnoho cest, které s krajinou srostly a staly se její součástí. Mnoho z nich je k naší škodě zapomenuto. Podívej se do starých map. Turistická magistrála Kyjovským údolím je přetížená cyklisty. Zajdi v tichém říjnovém dni Divokou roklí k Černé bráně. Vystup kamenným mořem na Malý Stožec a objev neznámou, ale překvapivě rozsáhlou vyhlídku na Českosaské Švýcarsko. Nezapomeň ani na Jánské kameny u Krompachu. Kdyby staré buky mohly vyprávět, slyšel bys mnoho zajímavého o pašeráckých stezkách a lidských osudech, které jen zdánlivě z kraje zmizely. Sestup potom ke skalnímu hradu Ojbínu. Nevadí, že je už v Německu. Nejsevernější Čechy i s přilehlou částí Horní Lužice jsou i naším krajem, kde státní hranice je již jen pomyslnou, byť historicky velmi starou čarou.

Když svůj kraj nebudeš důvěrně znát, nikdy k němu nebudeš mít vnitřní vztah – takový, jako potomci těch, kteří zde bydleli po staletí před námi.

A je skutečně stále co objevovat. Třeba hřebenovou Zlodějskou cestu nad Mikulášovicemi. Budeš překvapen, jak skály v Sasku propojují Polabí se Šluknovskem. Vlčí horu odtud uvidíš neobvykle mohutnou a jakoby vyčleněnou z hřebene Lužických hor, jehož lesy působí z této strany téměř vysokohorsky. 

A pokud nejsi zcela propadlý tempu naší překotné doby, jež jen zdánlivě přináší veškerou krásu tohoto světa na zářivém monitoru, nezůstaneš určitě lhostejný ke svému kraji třeba po krátkém výletu po zelené značce z Prysku na úbočí Ovčáckého vrchu. Projdeš alejí prastarých javorů, nejkrásnějších právě nyní na podzim, a otevře se ti panorama suverénně ovládané blízkým Hranáčem (oficielně Střední vrch), nejkrásnější skálou Lužických hor, a ověnčené na obzoru lesy a stolovými horami Českosaského Švýcarska. V té chvíli pocítíš sounáležitost se svým krajem a nikdo ti ji již nevezme. 

Vydej se po dávných stezkách podzimem.