Bezděz a Dubské Švýcarsko

Bezděz a Dubské Švýcarsko

Jiří Rak

Milí přátelé, vracíme se po delší době k našim zastavením v nejkrásnějších místech českého severu. Bezděz nelze opominout.

Poslední únorová neděle mne zastihla v polích pod tajemným hradem Houskou. Byl večer, jakoby první máj – slunce se klonilo k západu kolem páté hodiny, ale stále panovalo teplo, teplo měsíce května, které otevírá čas radostí, nadějí i očekávání – cesta sestupovala do starobylé obce Kruh a nad ní, půlnočním směrem  zvedala se dvojitá hora Bezděz, klíč k českému severu.

Naše krajina nemá výraznější přírodní symbol. Osamocená hora, zdaleka viditelná, hora-strážce, hora-hrad, magická krása jistoty místa, a přece chladně nevšímavá. Hora-vzdor.

Západní obzor potemněl, vzdálené světy se rozsvěcely a magický vrch se nadále zřetelně rýsoval nad borovými háji, připomínaje tak vztyčenou hrdost Hory Svatého Michala na dalekém normanském pobřeží.

Ten večer mne dlouho radostná mysl neopouštěla. Pochyby nitra přebila síla jarního putování. Kéž by ji šlo natrvalo spoutat a podržet v sobě a čerpat z ní i v méně šťastných dnech - královský Bezděz nebyl již téměř vidět. Tma přikryla korunu české krajiny.

Bezděz otevírá severní Čechy. 

Ve Středohoří jsou také dominanty, které vyčnívají a krajinu uvádějí. Hazmburk, Milešovka, Sedlo, Vlhošť. Výrazné je Ralsko, ale již je cloněno právě Bezdězem. Pokud vzpomeneme Růžák, ten je z “české” strany až za horami, dominuje spíše okolní krajině, není viditelný zdálky.

Bezděz ve své vrcholové dvojjedinosti kraluje. Tyčí se náhle nad borovými lesy, bez jakéhokoliv upozornění, a středověké podhradí na svahu je také již vyzdviženo nad okolní terén, aby bylo viděno z jižních směrů z velké vzdálenosti. Hrad potom ovládá nepříliš rozsáhlý vrchol kopce a patří k nejkrásnějším u nás. Slavné výhledy z hradní věže na celý severní obzor od Krkonoš přes Ještěd až po Středohoří jsou mezi turisty dostatečně známy.

Já dávám ale přednost pohledu na něj. V pohledu od jihu je nejkrásnější. Pokud se dostanete do pohádkového Kokořínského dolu nebo Mšena, vypravte se odtud do Nosálova, vesnice se zachovalými dřevěnými pavlačovitými domy, tak odlišnými od lidové architektury v Českém Švýcarsku nebo Lužici. Půjdete-li z Nosálova po modře značené cestě lesy kolem Vrátenské hory k hradu Housce, otevřou se první pohledy na dvojvrší Bezdězu již z této cesty. A dále od starých “skalních” obcí Kruh a Žďár ještě lépe.

Krajina je osamělá, osídlená chalupáři z měst, a přece plná tajemných skal a dolů s vytesanými místnostmi ve skalách, překvapujících výhledů a zapomenutých osudů. Až sem sahalo území s většinou německého obyvatelstva, známé před několika desetiletími jako Dubské Švýcarsko, podle městečka Dubá, ležícím v jejím středu na silnici z Prahy do České Lípy. Za slavnějším Českým Švýcarskem není pozadu, co se týče rozervanosti pískovcových skal a všech ostatních krajinných prvků. V četnosti starých chalup, tak úzkostlivě jejími novými obyvateli dnes udržovanými, ho dokonce předčí. 

Stále se mi vtírá, i po letech, ona palčivá otázka: Jak nejlépe uchopit a oslavit tento kraj sopek, skal, chalup, starých cest, zmizelých a nových osudů; tolik propojené krajiny Středohoří, Kokořínska, Českolipska, Lužických hor a Českého Švýcarska, tento vlastní sever Čech? Dodnes nevím.
 

České Švýcarsko