U vytržení

Ať je to jak chce, za dva tisíce let křesťanství měli vyznavači této víry dost času na to, aby našli v krajině místa, která jsou ideální pro rozjímání a meditaci, místa, která jsou jakoby mimo tento svět, kde je většinou dobře i nevěřícím. Kapličky a kostelíčky s malými hřbitůvky, ale třeba také křížové cesty. Ve Šluknovském vyběžku je jejich hustota nebývalá a najdete je skoro u každé obce, většinou někda v kopci, mimo běžnou zástavbu.

Když si představíte (nebo prohlédnete) mapu naší republiky, všimnete si jistě dvou výběžků na severu, tedy, výběžku Frýdlantského a Šluknovského. A když si budete tu mapu prohlížet s dostatečným rozlišením všimnete si ještě dalšího pidivýběžku, který vybíhá z toho Šluknovského a to je výběžek Fukovský. Je to fakt jenom cancourek, moc se neví, kde se vlastně vzal, na druhou stranu je známo, že po druhé světové válce mělo být toto území vyměněno s Německou demokratickou republikou za kus země zhruba mezi Rumburkem a Varnsdorfem, k tomuto handlu ale nikdy nedošlo.

Honza Plouhar je nepřehlédnutelná postava, která je už léta tváří ústeckého Činoherního studia a některé jeho (hlavní) role jsou přímo ikonické. Tak to bylo třeba v inscenaci Klub rváčů (který se dočkal stovky repríz a který už neuvidíte; mimochodem šlo asi o jedinou divadelní inscenaci tohoto textu Chucka Palahniuka) anebo aktuaálně jako Arnoulf v Molierově Škole žennebo jako Vrchní v inscenaci Jídelní vůz.

Rudolf Jenatschke se narodil 11. prosince 1879 v Neštěmicích, pro nás je ovšem zajímavější datum 17. července 1904, kdy ho jako novosvěceného kněze poslal ústecký vikariát do Krásné Lípy, aby se tu stal kaplanem. 

Kalendář je jedním z nejvýznamnějších vynálezů lidstva, dodal životu strukturu, popsal co se to v průběhu času děje a kdy se to bude opakovat. Bylo to důležité v okamžiku, kdy se z lovců a sběračů stali pěstitelé a zemědělci, kteří se už jen tak nepotulovali po kraji (to muselo být krásné!), ale bylo nutné včas zasadit, aby posléze bylo možné sklidit.

Kolega Milan Podobský aka Fefík jednou napsal, že když chcete poznat svět, můžete buďto cestovat a nebo si sednout do hospody a počkat, až svět příjde za vámi. Lze samozřejmě s tímto názorem polemizovat, ale když to berete jako bonmot, je to velmi dobře zkonstruovaná věta a platí vlastně tam i zpátky a takhle nějak jsem potkal dnešního hosta podcastu u vytržení, zpěvačku Kláru Vytiskovou.

Je to šest let, v létě roku 2019 mi chlápci, kteří pracují v lese a pijí pivo v naší hospodě říkali: chceš vidět Pravčickou bránu? Tak ani nemusíš vylézt z auta. A opravdu to tak bylo.

Kůrovec se už tenkrát postaral o to, že se nám otevřely výhledy, které jsme neměli možnost nikdy vidět ani my, ani naši rodiče a to nejenom výhledy z kopců do údolí, ale i z údolí do kopců, takže cestou z Hřenska na Meznou se najednou ta brána, ta Pravčická brána objevila a mně se ulevilo. Že ji zase vidím a že se nebudu muset škrábat do kopce a že to jak funím neuvidí zbytečně moc dalších funících občanů.

 

Událostí letošního léta nebo možná spíš nastávajícího podzimu v sousedním Sasku je připomenutí romantického malíře Caspara Davida Friedricha od jehož narození letos uběhlo čtvrt tisíciletí. Caspar se proslavil zejména jako krajinář - romantik a nás bude zajímat nejenom pro to, že maloval opravdu skvěle, ale že často a rád maloval také tam, kde jsou dnes Čechy, konkrétně právě České Švýcarsko, ale také České středohoří anebo Krkonoše.

Mám rád divadlo, připadá mi jako umění nejvíc živé. Nejen proto, že se každý večer rodí znovu a na tom, jak představení dopadne má vliv nejenom pohoda a připravenost herců, ale i pohoda a připravenost diváků, ale také proto, že po představení bývá možnost všecko co se na jevišti událo, probrat ještě na divadelním baru a případně si ujasnit, jak to tvůrci mysleli a jak jsme to my, diváci, viděli. Možná tedy že ne v každém divadle, ale v ústeckém Činoheráku jistě.

Právě tam jsem poprvé besedoval s Filipem Nuckollsem, který v tomhle divadle dlouho režíroval, ale také šéfoval a kde vymyslel spoustu mimodivadelních aktivit, které se staly tradicí a stále žijí. To je třeba takzvaný Činoherácký baťůžek, tedy vlastivědné vycházky souboru a přátel do okolních kopců, což je výlet nejen do přírody, ale také do historie, která je tu často stejně krkolomná, jako výstupy na vrcholky všech těch chotárů, které se tyčí nad údolím Labe.

Jsou prázdniny, takže nám televize opět nabízí filmy o Vinnetouovi a jeho bílém bratru Old Shatterhandovi, filmy, na kterých někteří z nás vyrostli a někteří se jim pravděpodobně už jenom smějí, které jsou však bezesporu legendární a svým způsobem pořád žijí.

Ví se, že Karel May nikdy v Americe nebyl a předpokládá se, že zdrojem inspirace mu bylo třeba i okolí Ústí nad Labem, konkrétně třeba Vaňovský vodopád. Proč?

I když je České Švýcarsko excelentní destinací, někdy se má za to, že některé oblasti v severních Čechách jsou takovým Náhorním Karabachem České republiky a jiné kruté žerty a někdy i krutá realita, ale existují i mnohem jemnější a pozoruhodnější tóny tohoto pohledu a jsou místa, kde se návštěvníkům může otevřít nový pohled na krajiny odlehlé, vzdálené a romantické...

S Kateřinou Kadlecovou jsem se poprvé potkal někdy na začátku milénia v redakci Festivalového deníku, který jsme připravovali pro karlovarský filmový festival a přišla tenkrát do místnosti suverénní mladá dáma a asi úplně první co mi řekla bylo tohle: „Když se píše neukončená věta, píšeme tři a nikoli dvě, čtyři nebo třeba pět teček, pane kolego!" Byla prostě přísná...

Filmová kancelář Ústeckého kraje aktuálně hledá komparsisty do filmu Jakuba Štáfka Vyšehrad II (konkrétně v termínech 13. a 14. 7. roku 2024) a i když si myslím, že tohle není zrovna nabídka pro mě, udělal jsem si takové severočeské filmové odpoledne a inventuru a uvědomil si tak, kolik filmových lokací tu, nejen v posledních letech, filmaři našli.

Ten výběr je opravdu široký a může být inspirativní nejen pro jeden, ale pro celou řadu výletů.

Tohle byste vědět měli. Jsem ochránce přírody. Asi od nepaměti.

Slovo ekologie jsem si poprvé přečetl v knize Jeana Dorsta Ohrožená příroda, která vyšla v nakladatelství Orbis v roce 1974. Nakladatelství a ani ten rok už dávno neexistují, a mně bylo dvanáct let.

Byla to doba šedivá, to asi znáte i z televizních seriálů. Děly se ale i věci zvláštní. Na periferii v Sudetech učili třeba kantoři vyhození z velkých měst z vnitrozemí, a jiní zase šéfovali různé organizace, a tak v rumburském muzeu řediteloval Vojta Čelko, který nechával každý den podepsat do návštěvní knihy pošťáka, který mu nosil poštu a mě, když jsem se flinkal kolem cestou ze školy. Stal jsem se tak pravidelným návštěvníkem této slovutné instituce, kde hlavní prohlídková trasa vedla stezkami, kterými se vydali vzbouřenci Rumburské vzpoury...

Kdysi mě rodiče posadili do vlaku jménem Vindobona a odvezli mě do Vídně, chodili na kanadskou ambasádu, vyřizovali papíry, abychom mohli odjet za oceán a ve chvíli kdy jsem se viděl někde v kanadské divočině jako zálesák, skaut a nebo lovec nasedli jsme znovu do vlaku a jeli zpátky domů, protože tam byla babička a všem by se stýskalo.