Pravčická brána

Nechybělo mnoho a Pravčická brána se mohla oficiálně stát jedním z novodobých divů světa. Když se tehdy celosvětová soutěž uzavírala, skončila v semifinále, ale pro každého, kdo miluje skalní města a přírodní krásy vůbec, už dávno divem světa je.

Nádherný a majestátní skalní most s šestnáct metrů vysokým a bezmála sedmadvacet metrů širokým obloukem. Důstojná stará dáma, od patnáctého století zvaná Grosses Tor, později Prebischtor - to podle poustevníka Prebische, který prý v jejím okolí kdysi pobýval - ještě později Brána Přebišova, a jak se český živel víc a víc prosazoval, stala se z ní Přebičská a Převyšovská a nakonec tedy Pravčická.

Vydat se sem o některém zimním víkendu je skvělý nápad. Vyšplhat na skalní vyhlídky na protější masiv je sice, zejména při sněhové nadílce nebo mrazivém počasí, klopotnější, než když tu stoupáte v létě, ale pohled na úchvatnou bránu je naprosto jedinečný. Když se zachumlá do sněhových peřin, vypadá jako dávná královna v hranostajím kožichu a člověk má trochu pocit, že na jejím vrcholu vidí postávat trojici dětí s dvěma mluvícími bobry a že za ní, tam někde kolem Růžáku a před hradbou Lužických hor, rozprostírá se Narnie. A pohled z vyhlídky, která velmi připomíná orlí hnízdo, na osamocenou věž Malého Pravčického kuželu, jednoho ze symbolů národního parku, pokrytou popraškem jiskřivého sněhu i na ledovým sluncem pozlacené Stříbrné stěny, to je zážitek zcela výjimečný. A k tomu všemu – kdeže letní špalíry turistů jsou… Přijdete-li už na desátou, dost možná tu budete i sami – a to se nedá penězi zaplatit.