Jablíčka

Jedna moje přítelkyně se velmi podivovala, že květiny rostou normálně v přírodě, protože je většinou kupovala jenom v obchodech — a není to, myslím, ojedinělý případ. Lidé, kteří žijí ve městě, to tak mají. Vidí jenom naporcované a připravené zboží: banány jsou ukázněně ohnuté, maso se neporcuje ze zvířat, která musel někdo usmrtit, ale „vyrábí“ se ve fabrice, a jablíčka jsou červená, voňavá a jedno jako druhé.
Je to roztomilé, pohodlné a spotřebitelské. A stojí to dost peněz.

Cestovatelé, trampové, čundráci a pravděpodobně i turisté — což je, předpokládám, většina našich čtenářů — to budou mít jinak. Jsou to lidé, kteří viděli kus světa a jen tak něco je nepřekvapí. Lidé, kteří ocení občerstvení, které najdou rovnou při cestě.
Žvýkají šťovíky nebo smrkové výhonky, vaří si kopřivový nebo mařinkový čaj a rádi chroupají pláňata, která rostou na jabloních u cest nebo u rozvalených zřícenin bývalých gruntů — a která s obdivuhodnou vytrvalostí vzdorují času…

Ale nemusí to být nutně pláňata, mohou to být i jabloně vyšlechtěné před desítkami nebo dokonce stovkami let.
Charakter jejich plodů a chuť často nevyhovují módním představám a nemusí to být zrovna fešáci, ale je v nich zemitost a zarputilost, která si zaslouží úctu. A třeba já je chroupu s velkou oblibou.
A naštěstí nejenom já.

Na zahradnické a zemědělské škole A. E. Komerse v Libverdě u Děčína vznikla už před téměř čtvrt stoletím nejprve školka a dnes tu najdeme i sad vzrostlých stromů těchto odrůd — archiv genofondu, který tak nebude ztracen a bude k dispozici i následujícím generacím.
Těch odrůd je téměř sto!

Zejména o tom jsme mluvili s ředitelem školy, Liborem Kunte.
Pracovnice, která má sad na starosti, jsem se ptal, jak tyhle stromy plodí — a nepřekvapivě jsem se dozvěděl, že dobře, když ovšem do vývoje plodů nezasáhne počasí. A to se v posledních letech děje víc, než je zdrávo.

Největší problém?
Sucho.

Mimochodem, když se v Libverdě zastavíte, škola nabízí (po konzultaci) i možnost vybrané druhy zakoupit — a vrátit zpátky do přírody.