Kořalka ze Sudet

Můj vztah k alkoholu určovala literatura. Všechny ty bary, moudří barmani a barmanky. Zabržděná atmosféra, kdy čas se líně vleče těsně před tím než příjde rozhodující konflikt, kdy se rozhodne a kdy už nic nebude jako bylo před tím…

Bavilo mě sedět v nějaké knajpě a prožívat to, co moji hrdinové a i když, pohříchu, moje problémy byly vždycky mnohem banálnější, nežli ty veliké, literární.

To byl třeba Remarque nebo Hemingway.

A potom přišla ještě jedna knížka, kde se tolik nepilo, kniha, kde se pálilo.

Škola Malého stromu.

Příběh z amerického západu, kde pomalu mizí neregulovaný život dobrodruhů, kteří si nechtějí nechat nařizovat co a jak mají dělat a kde dědeček hlavního hrdiny pálí kořalku v lesích a na tajňačku, protože nechápe všudepřítomný dohled a nechce platit daně.

Velmi sympatický stařík!

Jenomže realizovat tuhle ideu v dnešní přeregulované době prostě nejde, takže jestli chcete pálit, musíte se registrovat.

Naštěstí nejsou všichni tak neschopní jako já a nejen že se rozhodli vlastní kořalku pálit, ale jsou ochotni se i popasovat s úředním šimlem, což mimo jiné znamená vytvořit celní zónu, nainstalovat nemálo kamer a všechno měřit a vážit s velkou precizností.

Jestli chcete takový provoz navštívit a nechce se vám putovat z Českého Švýcarska příliš daleko, stačí zajet do Dolního Podluží, konkrétně do firmy GALLI DISTILLERY s jejímž zakladatelem jsme o tom jak a co dělá vedli následující rozhovor.

Na zdraví.