Historie osídlení

Do Českého Švýcarska poprvé vstupují lidé, tedy lovci a sběrači hledající dostatek potravy a bezpečné útočiště pod skalními převisy, před 11 000 lety. O stálejším osídlení však můžeme hovořit až mnohem později, v krajině nacházíme postupně stopy osídlení lidu tzv. lužické kultury, poté důkazy pobytu keltských, germánských a konečně též slovanských kmenů. 

V 13. a 14. století dochází na pozvání české šlechty k německé kolonizaci, domov zde nacházejí noví osadníci, vznikají vesnice i celá budoucí města, jsou budovány skalní hrádky s 
mnohdy loupeživými posádkami (ŠaunštejnFalkenštejn). Kromě těžby dřeva, výroby skla a zpracování smůly ve smolárnách dochází i k pokusům o dobývání vzácných kovů, především stříbra, jak o tom svědčí i četná znamení ve skalách či pozůstatky několika štol.

Krajina jako cíl

Až novodobá historie dala oblasti romantický název a učinila je spíše cílem než domovem. 
Na konci 18. století přicházejí do téměř neobjeveného světa skal dva švýcarští výtvarníci Adrian Zinng a Anton Graf, kteří zde užasle objevují své nové Švýcarsko, jež později dostává název Saské, respektive České Švýcarsko. Po cestách a pěšinách přichází víc a víc návštěvníků, kteří obdivují a odhalují tajemství Českého Švýcarska. Touze po dobrodružné návštěvě vycházejí vstříc i majitelé zdejších panství a místní živnostníci, a tak vznikají vyhlídkové altány na vynikajících rozhledových místech (např. Mariina vyhlídka a Rudolfův kámen), výletní hostince a ubytovny, jsou budovány promenádní stezky, jakou je Gabrielina stezka na Pravčickou bránu. Zpřístupnění soutěsek řeky Kamenice a následné zavedení plavby na pramicích znamená spolu s výstavbou stylové restaurace Sokolí hnízdo u Pravčické brány koncem 19. století významný mezník z hlediska turistického využití krajiny.

Krajina jako útočiště

Neblahé události předcházející i následující po druhé světové válce těžce poznamenaly slibně se rozvíjející region. Nucený odchod českého a posléze německého obyvatelstva, zánik příhraničních osad (Zadní DoubiceZadní Jetřichovice), následná kolektivizace, ztráta pocitu sounáležitosti - to vše poznamenalo tvář krajiny na dlouhá desetiletí. Postupná obnova posledních let navrací krajinu harmonii spoluexistence člověka a přírody, kterou umocnilo vyhlášení Českého Švýcarska národním parkem.